Po vydatné snídani, která obsahovala velmi ftipně ozdobená volská oka do tvaru smajlíka, jsme to oklikou vzali na Viazul.
Oklikou přes domnělou tržnici, která se ukázala být dobře vybaveným supermarketem, kde byl fakt docela prima výběr potravin (měřeno samozřejmě na kubánské poměry). Všudypřítomné plechovky se sladkýma nápojema, ale i výběr masa, párky, 2! druhy sýra, a spousta zavařených dobrot v plechovce.
Ještě než se rozepíšu o dnešním dni, zkusím trochu nastínit zdejší poměry některých našich hostitelů v casa particulare. Ti lépe situovaní, což je třeba tady v Matanzas, nebo i ti v Cienfuegos, si platí jakousi pomoc v domácnosti, či hospodyni, která připravuje pokrmy, možná dělá i nákupy, pere prádlo. Na tu zdejší, matanzanskou, jsme zase narazili úplnou náhodou (já už jsem teda někdy silně na pochybách, že se jedná o náhody…), když jsme s batohama na zádech hledali správnou ulici a správné casa particulare. Téhle paní jsme se vyhýbali na rohu, abychom ji na tom úzkém chodníčku nestrčili báglama. Koukáme jak zjara, kde jsme se to sakra octli a paní nás oslovila, co hledáme. ‚Hostal Sueňos‘, říkáme, a milá černoška zajásala a už nás hnala ke správným dveřím. Jaké bylo naše překvapení, když nám ráno podávala snídani. No, bylo to štěstí, náhoda, nebo to tak mělo prostě být? Nevíme, věci se prostě dějí…
Tohle asi bude motto našeho současného cestování po Kubě – po příchodu ke správnému okénku společnosti Viazul nám pán oznámil, že na zítra je plno. Mladík, se kterým jsme mluvili o naší situaci už včera, se vážně moc snažil, aby nám pomohl a hledal spolu s námi jiné varianty cesty. Nakonec jsme opět kontaktovali taxikáře s tím, že pojedeme Taxi collectivo do Havany a tam se na parkovišti u Viazulu budeme snažit najít někoho, kdo by s námi vzal další collectivo do Viňales. Achjo, snad to dopadne, neb už tam máme zarezervováno ubytování…
Zpátky do města jsme se vraceli tudíž trochu schlíple.. Zlepšíme si teda trochu náladu návštěvou místního Muséo Histórico Provincial, ale nejspíš měli polední přestávku. Naproti přes silnici byla jakási občerstvovna. Kamil si dal pomerančovou limču a já pivo. Ten zmatek v očích slečny bych vám přála vidět. Očividně si s tou situací nevěděla rady a nakonec před Kamila postavila plechovku s pivem a přede mě oranžádu. Nechtěli jsme jí přivodit infarkt a plechovky si vyměnili až v přilehlém parku. Pozn. Pivo stálo za starou belu…americký….
Dalším cílem dneška byla lehce vzdálená (2km) pevnost Castillo de San Severino. Postavili ji za španělské nadvlády jako ochranu před nájezdy pirátů. V 18. století tu z lodí vykládali otroky přivezené z Nigérie a do 70. let 20. století to tady fungovalo jako věznice. Byl trošku problém se sem dostat, taxikáři se nám pokoušeli namluvit ledacos – třeba že je to 12km, nebo že nás sem dovezou za velký prachy jako součást okružní jízdy, nebo si řekli nestydatě o velký prašule…. Nakonec nám kývnul dědoušek v žigulíku a za 5 babek nás tam dovezl.
Zpátky jsme to došli. Konečně otevřeli i to muzeum, co jsme po něm toužili, tak šup tam. Výstava hodin na začátku mě zanechávala chladnou, ale pak se nás ujal pan průvodce a anglicky vedl nepřetržitě monolog po celou dobu prohlídky. Viděli jsme toho spoustu – význačné osobnosti z boje za osvobození od španělské nadvlády, jedna místnost byla věnovaná otroctví, zbraním a taky se tu nacházelo pár vycpaných vybledlých zvířat, představujících kubánskou faunu. Mně nejvíc z celého muzea zaujal vycpaný říční krab a oba nás uchvátila mumie ženy z doby před sto lety, kterou tady mají. A taky nové toalety, kterým chybělo už jen malinko k dokonalosti (prkýnko, toaletní papír a voda k umytí rukou).
Bistro Kuba bylo další na pořadu dne. Průvodce Lonly Planet i pan domácí to schvalovali. Ale byl to bar příliš evropský, dokonalý a 2 klimatizace způsobovaly teplotní šok. Nicméně, kafe bylo vynikající.
Došel nám taky rum, takže hajdy do krámu Panamerica pro další. Koupili jsme ještě o level lepší než Aňejo especial, ale nevidíme rozdíl v chuti, procenta alkoholu stejný…Holt, museli bychom to asi pít eště dalších pár let, abychom odhalili skrytá tajemství Aňejo Reserva.
Na večeři jsme se těšili do Restaurante San Severino, ale vrata zavřený, balkóny nerozsvícené. Aaaaaaj, škoda, dneska měli zavřeno :-(((( Noooo, takže kam jinam jít, než do osvědčené Le Fettucine. Slečna si nás ze včerejška pamatovala, s úsměvem na nás mávla a přišla nám říct, že zatím místo bohužel není. Nebyl ale problém sednout si na stoličky ke dveřím a dát si 2 piva (strong – asi jako naše dvanáctistupňové). Po chvíli nás usadila ke dvěma borcům, se kterýma si Kamil velmi příjemně popovídal. Ten jeden byl hodně v pohodě, měl toho asi hodně procestováno a mluvilo se s ním moc hezky. Večeře vynikající, fettucine s chorizem a karí a spaghetti carbonara. Akorát došlo pivo….Měli akorát to light. Slečnu to upřímně mrzelo, když nám to sdělovala…Byla z toho tak vedle, že nám zapomněla napočítat v účtence vypitou vodu. Při placení moc děkovala a loučila se s námi se slovy „Doufám, že se uvidíme zase zítra“, tak jsme, ač fakt neradi, museli přiznat, že zítra už opravdu nepřijdem… Škoda. Kvůli téhle mrňavoučké restauraci bychom tu snad i zůstali…I když – kdoví co bude zítra, věci se zkrátka dějí…..
