Kuba na vlastní oči

Dopoledne to frčelo jako po másle. V Pardubicich jsme si dali ke sváče pizzu, Kamil to,chudák, neustál, a s jednou tam vytřel podlahu. Já si zaskočila na WC, omylem (jako již snad tradičně) na pánskou část, tak to nám to pěkně začíná.

Pak už to šlo ale bez větších komplikací až do Havany. Ve Vídni na Hauptbahnhof nás poslali do kanceláře OBB zakoupit jízdenky na RailJet na letiště, a už jsme frčeli.

V Havaně jsme byli o hodinu dřív, než bylo původně v plánu (asi zas nějaká zkratka). Na letišti jsme byli hotoví celkem dost rychle – předložit pasy, turistické karty, nezbytnou fotečku a byli jsme venku. V hale není vůbec nic, akorát informace a bankomat na výměnu peněz. Směnili jsme si též pět peněz a konečně vyrazili. Přiskočil k nám taxikář, že prej za 25 CUC nás odveze. Tak jooo.

Nechali jsme se vysadit u busového nádraží Viazul, abychom mohli hned zítra frčet do Viñales. Jenže ouha-do Viñales už bylo plno! Bodrá žena za okýnkem netrpělivě čekala, co bude dál, tak jsme narychlo vyhrkli Cienfuegos, a tak jedeme tam.
Bylo 10 dopoledne, s batohama na zádech se nám courat Havanou nechtělo, zkusíme, jestli by nám na našem dopředu domluveném ubytování neschovali aspoň batohy.

Je to kousek od autobusáku. Všechny casas particulares maji takovou spešl kotvičkovou cedulku modré barvy na domě. Naše ubytování nemělo nic… Kamil teda zazvonil u vedlejšího domu na Carlose (jak se nám vzápětí představil) a Carlos nám teda fakt ochotně pomohl.

Casa particulare znamená, že bydlíte u někoho doma. Tak tady to bylo doslova – máme pokojík vedle kuchyně a musíme projít celým bytem.
Měli jsme celé odpoledne na prozkoumání života Havany. Nejbližší turistický bod podle průvodce byl… hřbitov! Ale no tak jo, no, když je jeden z největších v Americe. Cestou jsme okoukli obchody a stavili se na oběd v pizzerii. Špagety výborný, pizza trochu zvláštní, ale obsluha na jedničku. Nakoukli jsme taky do obchodu pro běžné Kubánce, kde se platí lístky nebo kubánskými pesos(CUP) . Velká místnost s velkýma regálama, sem tam pytlík s něčím, co jsme identifikovali jako mouku, rejži, cukr a velkou plechovku s marmeládou. V rohu oddělení masa bez masa a v sekci uzenin cosi co vypadalo jako salámotlačenka. Jinak prázdno a pusto.

Dorazili jsme k plotu hřbitova a zkoušeli najít vchod. Pár jich tu asi je, ale pro turisty je zvláštní a speciální vchod, kde zaplatí tučný obnos. Z vedlejšího nás bystrý policista vypoklonkoval. A tak pokračujeme dál na Náměstí Revoluce. Kamil chce pořídit supr fotku velkého betonovýho baráku s betonovou věží v pozadí, ale na druhé straně čtyřproudové silnice se to nelíbí zelenému mužíčkovi s píšťalkou a pistolí u pasu. Koukáme do průvodce a ono je to sídlo Úřadu vlády! Ahaa. Tak pokračujeme dál a najednou stojíme u rozlehlého náměstí, z výšky na nás shlíží velký Che Guevara, hned vedle Camille Cienfuegos v podobném provedení a naproti krásně doběla vymydlený José Martí v těžce zadumané pozici.

Nás zajímala ona vysoká věž, kde se má nacházet z výšky 129 m nejkrásnější pohled na Havanu. Zaplatili jsme 3CUC (jen pro info -1CUC je zhruba 22 našich korun) za každého a paní výtahářka nás vyvezla nahoru. Na to, abychom se dostali nahoru na věž bylo potřeba tří lidí – již zmíněná výtahářka, ukazatelka, která nám ukázala výtah přes chodbu a paní v pokladně… Jo a to nejlepší nakonec-nahoře není možnost přivolat si výtah, takže musíte počkat, až pro vás paní zajede?

Na tomhle parádním náměstí je ještě jedna zajímavá věc – můžete si tady pronajmout jeden z těch překrásnejch Buicků, Fordů a Cadillacků s řidičem a nechat se provézt Havanou, což jsme taky hned udělali a svezli se v růžovém Fordu po celém centru města. Byl to zážitek..

Řidič nás vozil po centru a ukazoval samé nově postavené a nově opravené… Nojo, když nás ale víc zajímaly ty polorozpadlé barabizny na druhé straně ulice..

Cestou zpátky jsme zaskočili do sámošky pro něco k večeři. Měli asi zrovinka čerstvou zavážku z Itálie, protože regály byly plné těstovin a olivového oleje, ale marně jsme hledali pečivo. Tak vzal Kamil aspoň flašku rumu…

Snídani jsme měli domluvenou na osmou hodinu, odjezd do Cienfuegos byl až ve 13.30, takže co vymyslet do odjezdu…Kamil si trošku popovídal s domácími a hnedle hodinka uběhla, a tak jsme se šli jen tak toulat ulicema Havany.

Procházeli jsme mezi domečkama, panelákama, taky jednou velkou tržnicí, kde bylo ke koupi snad všechno, co běžný Kubánec potřebuje.

Kamil si tam koupil sváču – nějaký ultrasladký ochucený mlíko s ledem a stejně utramastnýho hamburgra, kterej se nedal dojíst. Mně od příletu nějak stávkuje žaludek a střeva, takže jsem to všechno jen zpovzdálí sledovala a čekala, co bude. Ustál to ☺ Pak už jsme se rozloučili s domácími v Yolanda’s House a vyrazili na stanici Viazulu, která je odsud asi 10 min pěšky. Čekalo nás pět hodin nudné cesty, jak jsem prohlásila před odchodem. Ó, jak jsem se mýlila!

Na autobusák jsme dorazili s doporučenou půlhodinou před odjezdem. Kamil se šel raději ještě informovat k okýnku, jestli je všechno OK. Tímpádem jsme zjistili, že to, co jsme si včera koupili u jinýho okýnka, byla jen rezervace. Bylo třeba ještě nechati vytisknouti jízdenky. S jízdenkama jsme se pak pohodlně uvelebili do sedaček v čekárně a čekali. A čekali a čekali. Odjely snad už všechny autobusy, co měli ten den odjet, jen ten náš nikde. Naháněč pak vykřikoval něco o dvaceti minutách, ale možná nám jen sděloval, že mu za ten čas končí pracovní doba, protože jsem ho pak už nezahlídla. A autobus taky nikde. Po dvou hodinách marného vyhlížení autobusu k nám přistoupila jakási uniformovaná žena a španělsky nám naznačovala, jestli nechceme jet taxi collectivo (když se naplní taxík, odjíždí). Kamil šel vyzjistit informace a vrátil se s tím, že nám vrátí jízdné ve Viazulu a s nějakýma Španělama, co tam stáli opodál a čekali taky, můžeme frčet hned a za stejnou cenu jako busem. Dlouho jsme se nerozmýšleli, bylo už hodně dlouho a nemáme domluvené ubytování v Cienfuegos. JEDEM! Přistavili nám parádního zelenýho taxíka z roku 1952 (né, nejsme znalci v oboru automobilové historie, říkal to řidič..) a o půl čtvrté jsme vyrazili.

Pán říkal, že za tři hoďky jsme tam jak na koni a taky jo, stihli jsme to eště za světla a navíc nám domluvil ubytování pár kroků od centra za standartní cenu 25CUC. Doteď nad tím kroutíme hlavou, proč ta paní z celé té haly oslovila zrovna nás – vždyť nás tam čekalo nejmíň 20…Fakt jsou asi věci v životě…

Večer jsme neodolali a vyrazili projít náměstí. Loudáme se náměstím, ale Kamil se najednou zarazil, udělal prudkou otočku doleva a neomylným krokem vešel do baru.

K večeři jsme dali každý jedno mojito a šli spát.

Dnešní zápis musím udělat já, protože Jitka vedle mě sténá bolestí břicha a pročítá si informace u všech léků, které na „hnačku“ zabalila na cestu. Už od příletu nebyla dobrá, prakticky nejedla, ale přičítali jsme to důsledkům letu a časového posunu. Dneska si ale dala pořádnou snídani a v poledne limonádu z plechovky a tím to rozpoutala. Chudák je úplně odrovnaná. Zítra v poledne se máme zase přesouvat, tak doufám, že se jí to zlepší.

Jinak den nám začal pěkně – snídaně byla dobrá, i když já jsem měl lehkou kocovinu po včerejších rumech a mojitu.

Ale pak jsme se šli projít do města a bylo to fajn. Spousta lidí, otevřené krámky, hudba na ulicích. Super. Mířili jsme k nádraží Viazul, abychom si rezervovali lístky na zítra do Trinidadu. Po cestě jsme prochazeli ulicemi od rušného centra, až po místa s autentičtější atmosférou. Auta zmizela a objevily se koňské povozy, které jako taxíky převážely místní všude možně. Potulní psi hledali něco k snědku, místní posedávali na chodnících poslouchali salsu z repráků, povídali si, všude byla dobrá nálada.

Než jsme si všimli, že jsme u nádraží, chytil se nás mladík a hned slušnou angličtinou, jestli náhodou nepotřebujeme jet do Trinidadu, Havany, kamkoliv… Nabízel odvoz taxíkem s dalšími turisty, jen za mírně vyšší cenu, než autobus. Vlastně to samé, co nás včera zachránilo při odjezdu z Havany. Mají to zmáknutý. Turistu moc dobře poznají a ukecaný jsou hodně. Nechtěli jsme mu hned kývnout a tak jsme mrkli na ceny autobusu a když jsme zjistili, že autobus stojí 6CUC a on nás vezme za 7CUC, tak jsme mu kývli. Tak nějak jsem ztratil po včerejšku důvěru k Viazul. Navíc nás vyzvedne před barákem a vezme až na nové ubytování. Tak uvidíme.

Ještě u nádražní haly si nás všiml projíždějící prázdný koňský povoz a hned jestli nechceme někam vzít. Mrkli jsme s Jitkou na sebe a šli jsme do toho. Ukecal jsem cenu na dva CUC a jeli jsme na jih města do Punta Gorda.

 

Je tam krásná promenáda po pobřeží a úplně nová atmosféra Kuby. V jednom baru jsme si dali limču (tu co Jitku dodělala) a přes wifi rezervovali na AirBnB ubytováni v Trinidadu. Myslím, že to je úplně nová dimenze cestování po Kubě – hodně ubytování je na AirBnB, které je vládou tolerované. A zároveň se dá z 1CUC/hod připojit k veřejnému internetu na několika místech po městě. Snadno se ta místa poznají – sedí tam mladí i staří a většinou skypují s mobilem a sluchátky. A kupodivu to celé funguje….

Prošli jsme si nádherné pobřeží, prohlídli si úžasný palác z počátku 20 století, který je jak z indické pohádky a zase se nechali ukecat k odvozu zpět do centra. Tentokrát od cyklo-taxíka. Chudák se s námi v tom vedru pěkně nadřel.. 🙂

To už ale Jitku začalo brát to břicho a tak jsme mazali na pokoj. Od té doby tu chudák leží až do večera. Já jsem si dal ještě odpolední procházku po městě. Došel jsem kolem stánků až na nábřeží, kde rybáři lovili házením sítí. Navíc tam byla spousta místních a tak jsem si parádně zafotil.

 

Cestou zpátky na pokoj jsem si koupil místní variantu pizzy. Je sice jen za pár drobných (asi tak 12kč), ale taky podle toho chutná…. Vůbec nechápu, proč to všichni jedí. Zatím jsem tu měl nechutný hamburger a stejně špatnou pizzu. Přitom místní to do sebe ládujou ve velkým. Asi proto tady tolik frčí sladkosti. Různé limonády, pečivo a zmrzlina – jsou také všude. Asi si tím spravují chuť po té pizze (a místní holky z toho mají velký zadky…).

Kamil: Ráno bylo jako každé jiné – Jitce se přes noc udělalo líp a tak jsme si dopoledne užili. Snídaně na střešní terase a pak procházka po městě.

Omrkli jsme právě otevírané stánky se suvenýry a došli až k moři. Tam zas rybáři chytali do házecích sítí a kolem se potulovali psi. Lidí bylo málo a tak jsme si to užívali.

Cestou jsme omrkli i některé Kubánské obchody a dá se říct supermarkety. Cienfuegos je přeci jen větší městečko a tak jsme byli i v elektře a železářství. Nelze říct že by měli prázdné police…

Před polednem jsme se vrátili na pokoj a sbalili věci.

Jitka: Ten taxík fakt přijel a nejen to. Přijel ještě dřív než bylo domluveno a byl to překrásnej starej zelenej Buick. Vzadu seděli namačkaní čtyři Francouzi, my se vtěsnali vedle řidiče a za zvuků kubánského techna a řevu motoru jsme se hnali do Trinidadu. Řidič si semtam pobrukoval s rádiem a vládla celkem pohoda. Najednou „PRÁSK“, bouchla nám zadní pneumatika!!!WOW! Co teď?

Vyházeli jsme bágly z kufru auta, řidič tam zalezl a vykouzlil kufřík s nářadím. Pak se do toho obrovskýho kufru ponořil znova a vykutálel pneumatiku. Šlo mu to krásně od ruky, jen co je pravda, za chvilku bylo vyměníno a mohli jsme pokračovat. Jedem, když tu náhle u krajnice máchala pravicí ruka zákona. Na jednu cestu celkem dost smůla….Ale všechny papíry byly asi v pořádku, policista mu ještě nabídl osvěžení v podobě ledové vody a za pár chvil už naše kára drkotala po kamenné silnici Trinidadu.

Popravdě – z Trinidadu nám zůstala chvilku brada dole. V průvodci teda psali, že – cituji: dokonale zachované španělské koloniální město, kde se hodiny zastavily v roce 1850, ale že až tak…. Zelený Buick nám zastavil přímo u našeho předem objednaného casa particulare a paní už nás vyhlížela ve dveřích. Ubytování je hodně skromné, ale je tu zase dvoreček s houpacími křesly a možnost vystoupat po schodech a rozhlídnout se po střechách až k pohoří Sierra del Escambray.

Šoupli jsme batohy na pokoj a vyrazili do centra. Jsou tu moc pěkné kavárničky, restaurace, všude hraje hudba, všude je spousta lidí. Ale taky si tu člověk musí dávat sakra pozor, kam šlape – z těch kamenných cest se asi dost blbě uklízí bordel, takže se může lehce stát že se sklouznete po ledasčem (hlavně koňském) 😎

V Lonely Planet byla nakreslena šikovná trasa po zajímavých místech tohoto okouzlujícího města. Jenže příjemné uličky plné lidí se pojednou ztrácely a místo nich se objevovaly uličky typu Bronx… Jo, mami, přesně ty, kde bys nás určitě nerada viděla. Ale nebyli jsme v tom sami, protože jsme míjeli další podobně odhodlané, křečovitě svírající v ruce přesně stejné průvodce jako máme my a stejně ostražitě se rozhlížející.

Autor průvodce navíc doporučoval tuto trasu projít před setměním, kdy je podle něj nejkouzelnější. Blázen! Ulevilo se nám, když se opět objevili jineteros(naháněči) do restaurací a kavárniček. Zapadli jsme do prvního baru, odkud se ozývala hudba. Bar Canchánchara! Výborně! Já mojito, Kamil tohle nevyslovitelný pití. Canchánchara je trinidadská specialita a připravuje se z rumu, vody, medu a citrónů. Je to dost sladký, ale moc dobrý. S nastávajícím večerem přibývalo víc otevřených barů, a tak jsme si dali ještě PiňaColadu s sebou a šli si sednout na schody ke kostelu, kde zněla živá hudba, posedávali turisti, polehávali psi, šuměly palmy a vládla všudypřítomná podvečení únorová nálada.

Jen pro info: 0,7l kvalitního rumu tu stojí 4,75 CUC, 1,5l vody stojí 1,50 CUC

Za jednu Piňacoladu jsme dali 1,5 CUC

Ceny potravin neznáme, neb jsme prakticky na žádné nenarazili. Na ubytování si připlácíme za snídaně a zatím jsme si vystačili s jedním sáčkem sucharů zakoupených v Havaně a sušeným masem z Tesca, které jsme si prozřetelně vzali z domova. V regálech obchodů jsou rumy, olej, těstoviny, aviváže, pitíčka s brčkem. To je asi tak všechno. V pekárnách se dají koupit buchtohousky a chleby, které se ale od buchtohousek liší pouze velikostí. Kamil včera v Cienfuegos zahlédl v potravinách hromadu cihel Goudy, ale jinak jsme nikde nic dalšího neobjevili.

Snídaně byla domluvená na osmou, paní domácí nás obsluhovala skoro jako profesionál – ovoce, moc dobrý suchary (těma se tu cpeme od příjezdu), máslo, med, usmažila nám volská oka, čaj, kafe a slaďoučký dezert, něco jako medovník a navíc jsme dostali i housku se salámem na svačinku. Mhmmňam. Courali jsme se uličkama, které jsme včera nestihli projít a mimo jiné naše cesta vedla taky k telekomunikační společnosti Etecsa. Tu prodávají totiž karty k připojení na Wifi, z kartičky jednoduše setřete přihlašovací číslo a heslo, zadáte do mobilu a můžete si vesele brouzdat. Tož tak. A tak udržujeme spojení s maminkami, aby neměly strach, jestli jsme se neztratili ve světě.

A protože chtěl brouzdat skoro celej Trinidad, tak fronta na karty byla dloooouhá. A paní v kanceláři měla zřejmě od lékaře naordinovány pouze pomalé pohyby, a tak dostat se ke kartě byl docela boj.

Po poledni relax a ve třičtvrtě na dvě zběsilý úprk na na roh Casa del Tabaco, odkud měl odjíždět bus na Playa Ancón za zpátečních 5 CUC. Stojíme, čekáme a samozřejmě, za pár minutek už tu byli jineteros, a jestli nechceme odvézt. Tyhle taxi colletivo stojí teda vpodstatě stejně jako jízdenka do autobusu, ale je to rychlejší způsob cestování a člověk nemusí někde trčet a čekat, jestli vůbec odjede. Nabral další dva a za chvilku jsme vystupovali z auta na pláži. Moře krásné, pláž krásné, málo lidí – krásné. 🙂

Při plavání v moři jednomu vyhládne, svačinku jsme měli dávno snědenou, tak bylo rozhodnuto, jdem na večeři. Vyhrál to paladar La Ceiba, mají tu specialitu – kuře na medu s citronovou omáčkou (výýýborné) a pak jsme objednali jehněčí dušené s kubánským pepřem. Oboje luxusní.

Zítra v půl deváté máme domluvené taxi collectivo do Matanzas.

Taxík přijel přesně, jak bylo domluveno. Od paní domácí jsme měli opět na cestu svačinku, a protože se čas cesty trochu protáhl, houska se salámem a sýrem se šikla. Já teda měla trošku pochybnosti, že taxi dorazí, protože naháněč asi nevěřil svým uším a 2x se nás ptal, kamže to chceme. Inu, Matanzas není zrovna turistická destinace.

Při odjezdu taxíku od našeho ubytování Kamila trochu zarazilo, že motor auta běží a klíčky do zapalování řidič vrazil až když nasedl do auta, hned poté, co přidrátoval vzadu kufr…Já se nad tím ani napozastavila, ženská,no…Cesta pěkně ubíhala a my si libovali, že sedíme vepředu, protože vzadu klasicky vyřvával z repráků kubánský hip-hop.

Po cestě jsme dali zastávku na benzince, kde měli výborný kafe a pokračovali jsme vzhůru směr Varadero. Naši rakouští spolucestovatelé měli namířeno právě tam. Tam my jsme nechtěli – hotely, pláže bary, restaurace, to můžeme do Chorvatska, všude je to stejný.

Kamil teda vyjádřil stín pochybností, ale nechal se přesvědčit, že Matanzas je pro nás to pravé místo. (Podruhé vyjádřil své pochybnosti už důrazněji, když nás v průběhu odpoledne v Matanzas několikrát obtěžovali dědouškové a buď chtěli pozvat na drink nebo si řekli rovnou o peníze. Trošku nepříjemné bylo, že my měli s sebou zrovna v tu chvíli hromadu peněz, poňáč jsme potřebovali vyměnit další eura na zbytek pobytu).

Naše zdejší ubytování – Hostal Sueňos je úplně parádní. Velice příjemná mladá rodina s dvouletým mrňouskem, všechno je tu nové, na zdejší poměry až luxusní. K dispozici venkovní sezení a nahoře opět výhledy ze střechy na město.

Aha, a teď jsme zjistili, že ve vedlejším pokoji jsou taky turisti! Rakouští…Každopádně, cizinců je tu fakt strašně málo a o to je tohle město autentičtější, příjemnější. Co je míň fajn je, že jsme v pozdnějším odpoledni dorazili na bus stejšn Viazul a za okýnkem ani noha, natož pokladní. A navíc ani žádnej jineteros, kterej by nám nabídl taxi, abychom se ve čtvrtek dostali do Viňales. Pak nás odchytl mladík, kterej měl na triku logo Viazul a sdělil nám, ať přikvačíme ráno, že už tu dnes nikdo néni. Tak snad to zítra dopadne.

Tak jsme se tak courali centrem, až jsme narazili na domácími doporučovanou restauračku Le Fettucine, kde to úžasně vonělo. Bylo dost plno, což se není co divit – restaurace dispononuje pouze třemi stolky… A tak jsme slečně v restauraci slíbili, že se za chvíli vrátíme, na casa particulare se osvěžili (vodou, mýdlem a posléze i rumem) a vyrazili na večeři. Fettucine byly vynikající. Cena, oproti včerejší nóbl večeři, luxusní – jedna porce těstovin cca 2,60 CUC. Tady se nám líbí.

Po vydatné snídani, která obsahovala velmi ftipně ozdobená volská oka do tvaru smajlíka, jsme to oklikou vzali na Viazul.

Oklikou přes domnělou tržnici, která se ukázala být dobře vybaveným supermarketem, kde byl fakt docela prima výběr potravin (měřeno samozřejmě na kubánské poměry). Všudypřítomné plechovky se sladkýma nápojema, ale i výběr masa, párky, 2! druhy sýra, a spousta zavařených dobrot v plechovce.

Ještě než se rozepíšu o dnešním dni, zkusím trochu nastínit zdejší poměry některých našich hostitelů v casa particulare. Ti lépe situovaní, což je třeba tady v Matanzas, nebo i ti v Cienfuegos, si platí jakousi pomoc v domácnosti, či hospodyni, která připravuje pokrmy, možná dělá i nákupy, pere prádlo. Na tu zdejší, matanzanskou, jsme zase narazili úplnou náhodou (já už jsem teda někdy silně na pochybách, že se jedná o náhody…), když jsme s batohama na zádech hledali správnou ulici a správné casa particulare. Téhle paní jsme se vyhýbali na rohu, abychom ji na tom úzkém chodníčku nestrčili báglama. Koukáme jak zjara, kde jsme se to sakra octli a paní nás oslovila, co hledáme. ‚Hostal Sueňos‘, říkáme, a milá černoška zajásala a už nás hnala ke správným dveřím. Jaké bylo naše překvapení, když nám ráno podávala snídani. No, bylo to štěstí, náhoda, nebo to tak mělo prostě být? Nevíme, věci se prostě dějí…

Tohle asi bude motto našeho současného cestování po Kubě – po příchodu ke správnému okénku společnosti Viazul nám pán oznámil, že na zítra je plno. Mladík, se kterým jsme mluvili o naší situaci už včera, se vážně moc snažil, aby nám pomohl a hledal spolu s námi jiné varianty cesty. Nakonec jsme opět kontaktovali taxikáře s tím, že pojedeme Taxi collectivo do Havany a tam se na parkovišti u Viazulu budeme snažit najít někoho, kdo by s námi vzal další collectivo do Viňales. Achjo, snad to dopadne, neb už tam máme zarezervováno ubytování…

Zpátky do města jsme se vraceli tudíž trochu schlíple.. Zlepšíme si teda trochu náladu návštěvou místního Muséo Histórico Provincial, ale nejspíš měli polední přestávku. Naproti přes silnici byla jakási občerstvovna. Kamil si dal pomerančovou limču a já pivo. Ten zmatek v očích slečny bych vám přála vidět. Očividně si s tou situací nevěděla rady a nakonec před Kamila postavila plechovku s pivem a přede mě oranžádu. Nechtěli jsme jí přivodit infarkt a plechovky si vyměnili až v přilehlém parku. Pozn. Pivo stálo za starou belu…americký….

Dalším cílem dneška byla lehce vzdálená (2km) pevnost Castillo de San Severino. Postavili ji za španělské nadvlády jako ochranu před nájezdy pirátů. V 18. století tu z lodí vykládali otroky přivezené z Nigérie a do 70. let 20. století to tady fungovalo jako věznice. Byl trošku problém se sem dostat, taxikáři se nám pokoušeli namluvit ledacos – třeba že je to 12km, nebo že nás sem dovezou za velký prachy jako součást okružní jízdy, nebo si řekli nestydatě o velký prašule…. Nakonec nám kývnul dědoušek v žigulíku a za 5 babek nás tam dovezl.

 

Zpátky jsme to došli. Konečně otevřeli i to muzeum, co jsme po něm toužili, tak šup tam. Výstava hodin na začátku mě zanechávala chladnou, ale pak se nás ujal pan průvodce a anglicky vedl nepřetržitě monolog po celou dobu prohlídky. Viděli jsme toho spoustu – význačné osobnosti z boje za osvobození od španělské nadvlády, jedna místnost byla věnovaná otroctví, zbraním a taky se tu nacházelo pár vycpaných vybledlých zvířat, představujících kubánskou faunu. Mně nejvíc z celého muzea zaujal vycpaný říční krab a oba nás uchvátila mumie ženy z doby před sto lety, kterou tady mají. A taky nové toalety, kterým chybělo už jen malinko k dokonalosti (prkýnko, toaletní papír a voda k umytí rukou).

Bistro Kuba bylo další na pořadu dne. Průvodce Lonly Planet i pan domácí to schvalovali. Ale byl to bar příliš evropský, dokonalý a 2 klimatizace způsobovaly teplotní šok. Nicméně, kafe bylo vynikající.

Došel nám taky rum, takže hajdy do krámu Panamerica pro další. Koupili jsme ještě o level lepší než Aňejo especial, ale nevidíme rozdíl v chuti, procenta alkoholu stejný…Holt, museli bychom to asi pít eště dalších pár let, abychom odhalili skrytá tajemství Aňejo Reserva.

Na večeři jsme se těšili do Restaurante San Severino, ale vrata zavřený, balkóny nerozsvícené. Aaaaaaj, škoda, dneska měli zavřeno :-(((( Noooo, takže kam jinam jít, než do osvědčené Le Fettucine. Slečna si nás ze včerejška pamatovala, s úsměvem na nás mávla a přišla nám říct, že zatím místo bohužel není. Nebyl ale problém sednout si na stoličky ke dveřím a dát si 2 piva (strong – asi jako naše dvanáctistupňové). Po chvíli nás usadila ke dvěma borcům, se kterýma si Kamil velmi příjemně popovídal. Ten jeden byl hodně v pohodě, měl toho asi hodně procestováno a mluvilo se s ním moc hezky. Večeře vynikající, fettucine s chorizem a karí a spaghetti carbonara. Akorát došlo pivo….Měli akorát to light. Slečnu to upřímně mrzelo, když nám to sdělovala…Byla z toho tak vedle, že nám zapomněla napočítat v účtence vypitou vodu. Při placení moc děkovala a loučila se s námi se slovy „Doufám, že se uvidíme zase zítra“, tak jsme, ač fakt neradi, museli přiznat, že zítra už opravdu nepřijdem… Škoda. Kvůli téhle mrňavoučké restauraci bychom tu snad i zůstali…I když – kdoví co bude zítra, věci se zkrátka dějí…..

Na Matanzas budeme určitě vzpomínat dlouho. Nejen na vlastní město skoro bez turistů, na milou slečnu v Le Fettucine, ale zejména na domácí. Byli to tak příjemní lidé, veselí, upřímní, srdeční. Pán vystudoval v Matanzas uměleckou školu a už tu zůstal. Umělecká komunita v Matanzas je asi dost početná – při našem toulání uličkama jsme narazili několikrát na art galerii nebo art bar, na nábřeží byly zajímavé skulptury v plechu, včetně ateliéru a na jakési ulici typu slum byla celá ulička s nástěnnýma malbama, kde se zřejmě jednou za čas konají nějaké oslavy či vystoupení.

Byl tam dokonce na plakátu vyfocený Fidel Castro. Matanzas je považováno za kolébku rumby a taky tu frčí různé spolky a náboženství afrického původu, které sem přivezli nigerijští otroci, jako je santería, nebo tajemný spolek abakuá, o kterém se toho dodnes moc neví. Santería vychází z katolické církve a členy na ulici jednoduše poznáte, neb mají na sobě bílé oblečení. Projevů uskupení abakuá je poskrovnu, veřejnost vídá jen tanečníky a bubeníky v rituálních maskách při různých karnevalech.

A teď už do Viňales. Něco jako Špindlerův Mlýn. Sice jsme schválně hledali ubytování trochu dál od centra, ale turistů je tu, no, škoda mluvit. Cesta sem byla docela neobvyklá. Taxikář nás vyzvedl včas, ale místo narvaného auta mladýma Francouzema nás tam čekala akorát jedna nerudná babka. Taxikář nás sice vyklopil v Havaně na nádraží, ale úplně jiným, než jsme chtěli. Takže nezbylo, než vzít taxi k Viazulu, kde jsme chtěli najít collectivo do Viňales. Taxikář si řekl nejdřív 10, pak 8 Kamil chtěl 6, nakonec se dohodli na 7. Byl dost drzej, před Viazulem zastavil mezi taxi Cubano a seštěkal se tam s uniformou, co tam asi bránil Cuba taxi vlastním tělem. Zatímco se hádali, my vzali bágly a šli se podívat, kolik stojí bus do Viňales, poňáč tenhle borec pravil, že by nás tam odvezl za 30 CUC. Muhehehe, ve Viazul to měli za 12CUC! Nakonec jsme kývli borcovi se zlatým řetězem, že berem za 17 a jedem hned a sami. Bylo asi půl jedenácté. Chvíli to teda vypadalo docela podezřele – vedl nás za roh, pak znova za roh, kde stály 3 auta, jinak všude prázdno, pusto, vylidníno…Ale všechno dopadlo ok. Frčeli jsme si to 70 km/hod po skoro prázdné dálnici do našeho dnešního cíle.

Ve 14 hod už jsme se rozhlíželi u kostela ve Viňales a hledali Viazul. Bohužel se nám zaměstnanci ale nemohli věnovat, protože byli zrovna zaneprázdnění pozorováním nastupování cestujících do autobusu přes ulici. Pravili, ať se vrátíme mezi půl čtvrtou a pátou. V půl páté nám sdělila jakási pracovnice zdejší místnosti, že z Viazulu už tu nikdo není… Neuvěřitelné….My se vážně snažíme se alespoň jednou svézt jako turisté, ale neustále narážíme na neochotu, lajdáctví, nespolehlivost a nezájem ze strany Viazulu. Tak dobře.

Zkusíme pokořit další metu, domluvíme si půjčení skútru v Restaurante la Casa de Don Tomás. Don Tomás přijel za pár chvilek a pravil, že skútry nerezervuje, ale že když dorazíme ráno včas, tak si můžeme nějakej půjčit. Ale taky připojil poznámku, že ve skútru je jen litr benzínu a neví, jestli zítra na Benzince nějakej bude, protože dnes nebo včera tam prostě neměli…Výborně. Jsme na Kubě, jsme na Kubě,…V sobotu skútry pronajímá taky. Ale jen dopoledne….Jsme na Kubě, jsme na Kubě, jsme na Kubě….Házíme do sebe na střídačku naši slivovici a Havanský rum, abychom nepoužili příliš sprostých slov. Ve voňavém obchodě na hlavní ulici kupujeme čerstvě ubalený doutník a čekáme, až nás skryje rouška tmy, abychom si ho zapálili a nedělali ostudu na veřejnosti, neb jsme ani jeden doutník v životě neměli v ruce, natož v ústech… :-))))

Na doutník nedošlo, neb jsem úderem půl desáté večerní usnula jak špalek…

Dnes bylo nutné si přivstat, jelikož Don Tomás pravil, že je lépe přijít dříve, a pokud bude gasolina na Benzince, moto nám zapůjčí. Leč, gasolina nebyla a my odešli s nepořízenou. Půjčoval zřejmě jen čtyřkolky za více peněz. Na co jezdí čtyřkolky, netušíme, ale na těch my jezdit nechceme. Shodou okolností tam čekal s námi ještě jeden mladý muž, ze kterého se vyklubal Michal z České republiky, a tak jsme si pěkně popovídali. Poslední možnost, jak zapůjčiti skútřík bylo dojíti zpátky do infocentra na náměstí. A hle! Nebyl to problém! A dokonce s plnou nádrží, na rozdíl od lakotného Dona Tomáse…Sbalili jsme svačinku, plavky, teplé oblečení (nakonec se hodila akorát ta svačinka) a vyrazili na výlet.

U slavného nóbl hotelu Los Jasmines byly pěkné záběry celé krajiny a hotel je prý známý i českému divákovi, neb se tu prý natáčel jeden z dílů Majora Zemana. Další cíl – jezero El Salto. Jelo se k němu dost obtížně, párkrát jsme to museli otočit, protože tam chyběla asfaltka a projel by tudy leda guajiros na koni. Nakonec se zadařilo a my dojeli k jezeru.

 

Kolem nic, než jedna paní na zápraží jakéhosi stavení vedle, prasátka, kozy, vyhublej kůň a my. Čisťounká voda lehce šplouchala, kolem jen palmy a džungle. Pokračujem v jízdě k jeskyni Gran Caverna de Santo Tomás.

A dobře jsme udělali. U pokladny každý návštěvník vyfasuje apartní přilbičku s čelofkou. Celá trasa není ani trošku osvětlená, svítíte se jen těma na čele a průvodci jsou neuvěřitelní, moc jsme se nasmáli. Celkově prohlídka byla úžasná. Prý tu žili v dřívějších dobách lidé, našli se tu rituální kresby, krápníky se používaly místo bubnů při obřadech a kromě této trasy, která trvá cca hodinu a půl nabízejí ještě dvoudenní – jdete s průvodcem 4km kamsi do hlubin jeskyně, tam přespíte, a 2. den zase stejnou trasou zpátky. Teď v zimě je jeskyně suchá, v létě je tam velké vlhko a asi to tam bude pekelně klouzat, už jenom ta cesta ke vchodu je dost exponovaná…

Od jeskyně jsme chtěli pokračovat na sever do jakési vesničky a pak se pomalu kochací jízdou vracet do Viňales, protože už bylo pozdnější odpoledne. Jenže…

Jenže nám začala stávkovat motorka. Nejdřív nešla nastartovat, a pak přestala i táhnout, takže jsme uháněli na plný plyn tak 20km za hodinu. Předjížděli by nás i školáci na kole, kdyby tam nějací byli. Rozhodnutí bylo rychlé, otočíme to, dokud je čas a jedem zpátky. Ručička ukazující stav benzínu ukazovala hrozivě k nule a my se řítili po silnici v oblaku dýmu, v očích děs. Nabrat benzín po cestě jsme se báli, protože bychom už nemuseli nastartovat a zároveň do Viňales bylo ještě dost daleko, takže nemáme v nádrži dost na to, abychom bezpečně dojeli do města. Chcíplo to. Naštěstí to bylo až na první křižovatce už ve městě. Kamil odtáhl motorku na krajnici a kolemjdoucí nechápavě hleděli jak se šťastně plácáme dlaněma a radostně poskakujeme kolem toho nefunkčního vehiklu. Chvíli jsme čekali ve stínu, že to po chvilce zkusíme nastartovat a dojet, ale ani jeden si nemyslel, že by to mohlo ještě fungovat. Nevíme, jak je to možné, ale ten krám chytl napoprvé, nabral druhý dech, nebo co, a jel úplně normálně!

V hostalu jsme ze sebe smyli prach z cest, posilnili se kávou a piňacoladou a vyrazili na večeři do města. U silnice tady kluci dělají vynikající hamburgry, ale bylo na ně už asi dlouho, sice tam stáli, ale už asi jen počítali tržbu, jdeme dál. Nakonec jsme skončili v příjemné restauraci trošku stranou od hluku hlavní ulice a objednali si každý porci humra. Kamil grilovaného, já s omáčkou. Kde jinde si dát něco takového, když ne u móře, že… Moc nám to chutnalo, ale vůbec netušíme, jak má takový humr chutnat, páč jsme ho měli poprvé v životě… A teď sedíme s rumem na houpací židli na dvorečku hostalu a jdeme na ten doutník.

Kamil jel ráno vrátit motorku do infocentra, ale nějak zatraceně dlouho se nevracel. Po třičtvrtěhodině, kdy jsem dumala, jestli mám panikařit nebo ještě ne, zvolila jsem variantu číslo A a běžela ho hledat. Zrovna vycházel z Infocentra. Včera nám při odjezdu říkali, že ji můžeme vrátit ráno v osm, zapomněli se ale zmínit, že tam nebudou, neb přicházejí vždy volným krokem až před půl devátou, a nejinak tomu bylo i dnes.

Naházeli jsme do sebe honem snídani a už na nás čekal maník s kolem. Hnal nás za sebou za město k farmářovi. Kamil vyfásl koníka Mojita a já nerudného Chupa-Chupa. Byl to pěknej protiva, musel jít vždycky první, a když jsme míjeli Mojita, vždycky ho buď kopnul, nebo kousnul. A tak jsem byla (aniž bych chtěla) neustále v čele naší výpravy.

 

Koně se povětšinou řídili sami (průvodce říkal, že jsou semi-automatic) a my se tak mohli věnovat plně zuby nehty držení se všeho možného, abychom nespadli. Krásnou přírodou jsme jeli postupně mezi tabákovými poli, kukuřicí, maniokem a borovicovým lesem až k tabákové biofarmě. Vzhledem k tomu, že tyto farmy se nacházejí v oblasti národního parku, nesmí se tu používat k práci žádné traktory ani nic podobného. Všechno ručně. Mladý muž nás provedl sušárnou. Po sklizni tabák nechají 3 měsíce sušit ve stodole a posléze 90% odkupuje vláda. Zbytek mají k dispozici pro vlastní potřebu. Cena se přirozeně odvíjí od kvality tabákového listu. Tabák typu Cohiba se fermentuje 3-5let a pak má trvanlivost 10-12 let. Cohiba je vyrobená z nejkvalitnějších listů vůbec. Při balení doutníku se z listu odstraňuje řapík, který obsahuje nejvíce nikotinu. Z něho se posléze vyrábí nálev, který je používán k postřiku coby bioinsekticid. Po ubalení se doutník znova suší v papíru další 3 dny, aby se zbavil vlhkosti.

Shlédli jsme balení takového biodoutníku a následně dostali zájemci ochutnat. Tak eště návod ke kouření: uřízněte si konec a špičku doutníku namočte do medu. Prý to zjemňuje chuť v ústech a dýchacím ústrojí. Med se používá i k lepení závěrečné vrstvy samotného doutníku. Tenhle doutník voněl a chutnal o moc víc, než ten, co jsme ho koupili ve městě, cena byla přibližně stejná, tak jsme 10 kousků vzali.

Nasedáme na koně jako zkušení gaučové a volným klusem míříme k rodinné farmě do Valle del Silencio (Údolí ticha). Rodinná farma těží z turistického ruchu a daří se jí to víc než dobře. Průvodce nás dva provedl vlastní zahradou, ukázal bylinky, pomerančovníky (ta úžasná vůně květů je nejpodobnější jasmínu), citrónovníky, mango, kávovník, kakaovník, guáve, na poli rostla kukuřice, tabák, běhaly tam slepice s kuřátkama, polehávali psi, nikde žádnej plot, ohrada, nic. Všechno si to tam tak poklidně fungovalo…V restauračce jsme si dali přeslazenou limču v plechovce, ale vařili tu i celkem lákavý dobrůtky typu fazole s pečeným masem a výborná byla i nabídka nápojů.

Nasedáme naposledy do sedel a mezi tabákovými poli po Ruta del tobacco se vydáváme zpátky do Viňales. Náš průvodce se s námi loučí na kraji města, a tak zbytek docházíme pěšky. Trošku nás bolejí nožičky, ale je to spíš tím, jak nás tlačily třmeny.

Na hostalu dáváme kafe a sprchu a vyrážíme zpátky do centra, jelikož se zítra přesouváme zpět do Havany. Je potřeba nasadit zoufalý výraz nešťastného turisty, což před Viazulem funguje téměř okamžitě. Mladík se blýskl zlatými zuby přes celé horní patro a vyřkl nabídku 15 CUC. Kamil chvilku dělá, že přemýšlí….nabídku přijímá…..a je domluveno. Nepojedeme mrazivým Viazulem ani tentokrát. Michal nám včera líčil, že v autobusu je tak kolem 10 st. a když požádáte řidiče, aby přidal teplotu, či klimatizaci úplně vypnul, jen zabručí, na deset minut je klid a pak to mrazí znovu. No pěkně děkuju, jet s tímhle třeba 9 hodin, vytáhli by z autobusu místo Jitušky rampouch.

Po cestě dáváme u stánku už vyzkoušený výborný hamburgr, zakupujeme ještě nějaké dárky na tržnici a jdem zpátky na casa particulare. Došel rum. Kamil vyráží zpět do centra. Na náměstí se dnes večer chystá jakási veselice, je uzavřená hlavní silnice, tož to asi bude stát za to, poveselíme se tam též.

Taxikář nás vyzvedl ještě dřív, než bylo domluveno, ale protože jsme nastupovali první, dal s námi ještě okružní jízdu přes město, kde nabral paní do Matanzas a dva mladé Švédy do Havany.

Měli jsme dojem, že brzdu za celou cestu použil pouze dvakrát, a to když ho na dálnici dvakrát stavěla policie, jinak jsme se řítili tím starým pekáčem po dálnici šílenou rychlostí a předjížděli i nové peugeoty. Ale na druhou stranu – v půldvanácté jsme byli na místě. Vyklopil nás poblíž předem zarezervovaného ubytování, ale dostavil se klasický problém – jak v té změti ulic a uliček najít opět to naše? Adresy jsou tu dost nepřesné, navíc můžou mít i několik názvů (starý/nový), anebo taky jen čísla. Tudíž většinou je adresa název dvou souběžných ulic a další, která ji kříží. A tam někde si hledejte. Museli jsme na wifi. A to ještě navíc wifi Etecsa, která taky není všude, kde si člověk umane. Naštěstí ji Kamil objevuje v přilehlém parčíku, kde je klasicky hlava na hlavě a všichni telefonují a klikají jak o život. Hledáme pomocí návodu od majitelů tu správnou adresu. Ulici jsme našli ale číslo 145e teda hledáme marně. Naštěstí se od hloučku diskutujících odděluje pán a ujímá se nás. Ubytování je hned vedle a je to apartmánový dům. Stejně ale mezi těma ostatníma cedulkama s ubytováním naše prostě chybí. Nicméně pán zvoní na ten správný zvonek a můžeme si oddechnout. Jsme tu!

Apartmán ještě není uklizený, tak tu necháváme bágly a vyrážíme do města. Bydlíme kousíček od China Town (Barrio chino), které je zajímavé tím, že tu nejsou vůbec žádní Číňani :-)))) Byla to největší asijská čtvrť v Latinské Americe, ale po nástupu Fidela asi dali všichni Číňani přednost svému socialismu a odporoučeli se do Číny. Vlastně tu není ani nicmoc asijského, až na dvojjazyčné názvy ulic a restaurace s čínskými názvy, ve kterých se ale vaří kubánská kuchyně včetně všudypřítomné pizzy.

Do jedné jsme zalezli na pozdní oběd. Tvářili se strašně nóbl, ale měli ušmudlané ubrusy a byla tam zima z klimatizace. Na jídlo jsme čekali k uzívání dlouho, a tak nás docela překvapilo při odchodu, že je před restaurací dlouhá fronta čekajících na stůl. Chmmm, že by ten knižní průvodce měl takovou moc? Jídlo bylo fajn, ale že bych kvůli němu musela stát hodinu frontu na ulici, to asi ne.

Procházeli jsme se částí Habana Centro, poseděli na schodech u Capitolu, dali si kafe v kavárně a postupně těsně před západem slunce došli až k Malecónu.

Malecón je osmikilometrová havanská třída táhnoucí se po pobřeží floridského zálivu. Západ slunce byl opravdu nádherný a šumění divokého příboje taky. Občas některé vlny vystříkly a pokropily okolojedoucí auta, či zrovna procházející lidi.

Nezdálo se ale, že by to někomu vadilo, místní jsou už asi zvyklí. Už za tmy to otáčíme a procházkovým krokem míříme k ubytování.

Za tmy dostávají havanské ulice úplně jiný rozměr. Ne všude se svítí, a tak člověk musí vzít zavděk světly z otevřených domů. Když občas nahlédneme do průjezdů, jen zalapáme po dechu – tma, odpadky, nenatřená zábradlí, stěny na zdech černé, někdy tohle všechno ještě podepřené trámy. A neustále ti otravní nabízeči všeho možného – návštěvy restaurace, wifi kartu, nebo se jen tak přitočí a ptají odkud jsme.

Zítra jsme tu poslední den, chystáme se projít si Habana Vieja, neboli Starou Havanu.

Kubánci žijí rytmem, nikdy nespěchají a milují sladké. Na každém rohu je alespoň jedna malá dulcería, u které stojí fronta lidí, koupí si slaďoučkou dobrůtku nejlépe ještě navrchu s krémem, vestoje ji shltnou a pokračoujou dál svou cestou. Krásnou postavu tu řeší málokdo. Potkali jsme spoustu seňor, které měly břicho stejně velké jako prsa a hrdě se nesly ulicí.

Poslední den v Havaně taky nebyl chudý na zážitky, hned u snídaně to byl zážitek gastronomický, protože paní domácí nám nachystala úplnou hostinu. Poprvé jsme tak měli ke snídani hamburgr s hranolkama. (mimo jiné – pak klasicky volské oko, salám, sýr, a dokonce ovocný salát. A to nemluvim o másle, medu, dalším ovoci na míse, mléku, ovocném smoothie a to všechno zakončeno skvělou kávou z mokakonvičky). Abslutně nejlepší snídaně, i když všude nám chutnaly… Akorát ty vejce pár dnů nebudeme moct ani vidět :-))).

Stará Havana je část města, kterou bych nazvala architektonickou přehlídkou. Je tu spousta muzejí, paláců, bulvárů, zrekonstruovaných honosných budov. Nejstarší náměstí je ze 16. století, kdy byla Kuba pod nadvládou Španělů. Zaujalo nás, jakým způsobem tu začaly probíhat renovace a opravy.

Od roku 1982 začal místní havanský historik Spengler ve spolupráci s UNESCO opravovat centrum. V roce 1994 založil společnost Habaguanex, která provozuje řadu restaurací, muzeí a dalších atrakcí pro turisty. Ročně vydělá stovky milionů dolarů. Tyto peníze pak investuje do renovace a záchrany památek, což přilákalo další turisty a tím pádem další peníze. Společnost se pustila i do sociálních projektů, jako jsou například školy, domy pro seniory či matky s dětmi, rehabilitační střediska, které jsou přímo v centru Starého Města v těchto opravených palácích, které tak mají smysluplné využití a nezejí prázdnotou. Chytrý člověk, ten pan Eusebio Spengler!

Co nás taky na Kubáncích překvapilo, je množství jídla, které do sebe dokážou dostat na jeden zátah – předkrm ve velikosti našeho hlavního jídla, hlavní jídlo ve velikosti dvou našich hlavních jídel a nakonec copak asi???? Sladkou tečku v podobě nějakého krémového flanu, či něčeho podobně kalorického. A pak teprv spokojeně odcházejí domů. Což mi připomnělo téma kubánských WC. NIKDY nemají prkýnko a VŽDYCKY tam chybí toaletní papír. Jsou výjimky, občas tam bývá poblíž jakási nezúčastněná osoba, která je ale okamžitě ve střehu, jakmile se přiblížíte k toaletám a vyžaduje směnný obchod – vy dáte 0,50 CUC, ona toaleťák. Ruce si posléze umyjete v kyblíčku, který se nachází v umyvadle, ze kterého neteče voda.

Odpoledne jsme ještě zaskočili zakoupit hlavní zdejší vývozní artikl v podobě šesti lahví rumu a budeme moc rádi, když s těma báglama hošani na letišti nebudou moc mlátit. Paní domácí nám uvařila dobrou kávu a my si dali chvíli relax. V pozdním odpoledni je dobrý světlo na focení, takže do ruky kameru a foťák a míříme zpátky do Starého města.

Postupně zapadalo sluníčko, takže když jsme se vykolíbali po večeři z restaurace, byla už úplná tma. Tahle hospůdka El Zaguán byla sice v centru, ale tak krásně zastrčená, že nás zaujala hned svou prázdnotou :-D. Taky nám tu nikdo nic nevnucoval, někteří nabízeči jsou tak otravní, že za námi ještě 10 metrů běží a když už všechno ostatní selhává a my pořád nereagujeme, tak aspoň volají: “Where you are from“?

Jídlo bylo fajn, dokonce i docela nápaditě servírované. Už za tmy jsme se naposledy prošli k pobřeží na Malecón a poseděli na schodech u břehu.

Přejeme Kubě a Kubáncům, aby se tu všem žilo dobře a v dostatku.

Mně nebylo dobře po cestě sem, Kamilovi po cestě domů. Večer si dal pár rumů a doutník a ráno ani nejedl… Já vlastně taky ne, protože chvilku po tom, co jsem se pustila do šťavnatého haburgru, špízků ze sýra, oliv a šunky a buchtičky polité karamelem, přijel taxík. Hodili jsme bágly na záda a jeli na letiště.

Zajímavé je, že z Havany jsme letěli do Istanbulu přes Caracas (Venezuela, ať to nemusíte hledat :-)))Tam vystoupila půlka letadla a dvě hodiny jsme čekali na palubě do dalšího odletu. Kolem nás luxovali, desinfikovali, čistili a my mezi tím vším posedávali, postávali, polehávali a uhýbali hadicím od vysavače. Po dvou hodinách se letadlo zaplnilo a teprv pak nabralo kurs na Istanbul. Tu jsme přistáli načas, takže zbývající 4 hodiny do odletu nám utekly částečně v kavárně a částečně v hale, kde bylo fakt na co koukat – těch rozmanitých obličejů a oblečení, to se dá asi vidět jen na letištích. Nejvíc nás zaujala černoška v bílém kompletu šatů a turbanu a na celém tom oděvu byla našitá spousta modrých kytiček. Anebo skupina pánů omotaných bílou látkou, která vypadala na první pohled jako gázovina. Měli odhalené jedno rameno, jako mívají buddhističtí mniši… Z letu do Vídně si pamatuju jen to, že jsem usnula dřív, než se letadlo vzneslo a letušku, která se ptala, co chci k jídlu a k pití.

Ve Vídni nás odbavili za chviličku, takže bychom byli bývali stihlli vyrazit domů vlakem i dřív, ale ukázalo se, že naše předem zakoupené jízdenky RailJet nelze stornovat, ba ani přehodit na jiný čas. A tak jsme se šli projít kousek za nádraží, aby nám to rychleji uteklo. Čekání, to nám jde 😀

Za oknem vlaku se semtam mihne světlo lamp, jinak už je úplná tma. Za chvilku budeme doma…