Kamil: Ráno bylo jako každé jiné – Jitce se přes noc udělalo líp a tak jsme si dopoledne užili. Snídaně na střešní terase a pak procházka po městě.
Omrkli jsme právě otevírané stánky se suvenýry a došli až k moři. Tam zas rybáři chytali do házecích sítí a kolem se potulovali psi. Lidí bylo málo a tak jsme si to užívali.
Cestou jsme omrkli i některé Kubánské obchody a dá se říct supermarkety. Cienfuegos je přeci jen větší městečko a tak jsme byli i v elektře a železářství. Nelze říct že by měli prázdné police…
Před polednem jsme se vrátili na pokoj a sbalili věci.
Jitka: Ten taxík fakt přijel a nejen to. Přijel ještě dřív než bylo domluveno a byl to překrásnej starej zelenej Buick. Vzadu seděli namačkaní čtyři Francouzi, my se vtěsnali vedle řidiče a za zvuků kubánského techna a řevu motoru jsme se hnali do Trinidadu. Řidič si semtam pobrukoval s rádiem a vládla celkem pohoda. Najednou „PRÁSK“, bouchla nám zadní pneumatika!!!WOW! Co teď?
Vyházeli jsme bágly z kufru auta, řidič tam zalezl a vykouzlil kufřík s nářadím. Pak se do toho obrovskýho kufru ponořil znova a vykutálel pneumatiku. Šlo mu to krásně od ruky, jen co je pravda, za chvilku bylo vyměníno a mohli jsme pokračovat. Jedem, když tu náhle u krajnice máchala pravicí ruka zákona. Na jednu cestu celkem dost smůla….Ale všechny papíry byly asi v pořádku, policista mu ještě nabídl osvěžení v podobě ledové vody a za pár chvil už naše kára drkotala po kamenné silnici Trinidadu.
Popravdě – z Trinidadu nám zůstala chvilku brada dole. V průvodci teda psali, že – cituji: dokonale zachované španělské koloniální město, kde se hodiny zastavily v roce 1850, ale že až tak…. Zelený Buick nám zastavil přímo u našeho předem objednaného casa particulare a paní už nás vyhlížela ve dveřích. Ubytování je hodně skromné, ale je tu zase dvoreček s houpacími křesly a možnost vystoupat po schodech a rozhlídnout se po střechách až k pohoří Sierra del Escambray.
Šoupli jsme batohy na pokoj a vyrazili do centra. Jsou tu moc pěkné kavárničky, restaurace, všude hraje hudba, všude je spousta lidí. Ale taky si tu člověk musí dávat sakra pozor, kam šlape – z těch kamenných cest se asi dost blbě uklízí bordel, takže se může lehce stát že se sklouznete po ledasčem (hlavně koňském) 😎
V Lonely Planet byla nakreslena šikovná trasa po zajímavých místech tohoto okouzlujícího města. Jenže příjemné uličky plné lidí se pojednou ztrácely a místo nich se objevovaly uličky typu Bronx… Jo, mami, přesně ty, kde bys nás určitě nerada viděla. Ale nebyli jsme v tom sami, protože jsme míjeli další podobně odhodlané, křečovitě svírající v ruce přesně stejné průvodce jako máme my a stejně ostražitě se rozhlížející.
Autor průvodce navíc doporučoval tuto trasu projít před setměním, kdy je podle něj nejkouzelnější. Blázen! Ulevilo se nám, když se opět objevili jineteros(naháněči) do restaurací a kavárniček. Zapadli jsme do prvního baru, odkud se ozývala hudba. Bar Canchánchara! Výborně! Já mojito, Kamil tohle nevyslovitelný pití. Canchánchara je trinidadská specialita a připravuje se z rumu, vody, medu a citrónů. Je to dost sladký, ale moc dobrý. S nastávajícím večerem přibývalo víc otevřených barů, a tak jsme si dali ještě PiňaColadu s sebou a šli si sednout na schody ke kostelu, kde zněla živá hudba, posedávali turisti, polehávali psi, šuměly palmy a vládla všudypřítomná podvečení únorová nálada.
Jen pro info: 0,7l kvalitního rumu tu stojí 4,75 CUC, 1,5l vody stojí 1,50 CUC
Za jednu Piňacoladu jsme dali 1,5 CUC
Ceny potravin neznáme, neb jsme prakticky na žádné nenarazili. Na ubytování si připlácíme za snídaně a zatím jsme si vystačili s jedním sáčkem sucharů zakoupených v Havaně a sušeným masem z Tesca, které jsme si prozřetelně vzali z domova. V regálech obchodů jsou rumy, olej, těstoviny, aviváže, pitíčka s brčkem. To je asi tak všechno. V pekárnách se dají koupit buchtohousky a chleby, které se ale od buchtohousek liší pouze velikostí. Kamil včera v Cienfuegos zahlédl v potravinách hromadu cihel Goudy, ale jinak jsme nikde nic dalšího neobjevili.