Mně nebylo dobře po cestě sem, Kamilovi po cestě domů. Večer si dal pár rumů a doutník a ráno ani nejedl… Já vlastně taky ne, protože chvilku po tom, co jsem se pustila do šťavnatého haburgru, špízků ze sýra, oliv a šunky a buchtičky polité karamelem, přijel taxík. Hodili jsme bágly na záda a jeli na letiště.
Zajímavé je, že z Havany jsme letěli do Istanbulu přes Caracas (Venezuela, ať to nemusíte hledat :-)))Tam vystoupila půlka letadla a dvě hodiny jsme čekali na palubě do dalšího odletu. Kolem nás luxovali, desinfikovali, čistili a my mezi tím vším posedávali, postávali, polehávali a uhýbali hadicím od vysavače. Po dvou hodinách se letadlo zaplnilo a teprv pak nabralo kurs na Istanbul. Tu jsme přistáli načas, takže zbývající 4 hodiny do odletu nám utekly částečně v kavárně a částečně v hale, kde bylo fakt na co koukat – těch rozmanitých obličejů a oblečení, to se dá asi vidět jen na letištích. Nejvíc nás zaujala černoška v bílém kompletu šatů a turbanu a na celém tom oděvu byla našitá spousta modrých kytiček. Anebo skupina pánů omotaných bílou látkou, která vypadala na první pohled jako gázovina. Měli odhalené jedno rameno, jako mívají buddhističtí mniši… Z letu do Vídně si pamatuju jen to, že jsem usnula dřív, než se letadlo vzneslo a letušku, která se ptala, co chci k jídlu a k pití.
Ve Vídni nás odbavili za chviličku, takže bychom byli bývali stihlli vyrazit domů vlakem i dřív, ale ukázalo se, že naše předem zakoupené jízdenky RailJet nelze stornovat, ba ani přehodit na jiný čas. A tak jsme se šli projít kousek za nádraží, aby nám to rychleji uteklo. Čekání, to nám jde 😀
Za oknem vlaku se semtam mihne světlo lamp, jinak už je úplná tma. Za chvilku budeme doma…