Snídani jsme měli domluvenou na osmou hodinu, odjezd do Cienfuegos byl až ve 13.30, takže co vymyslet do odjezdu…Kamil si trošku popovídal s domácími a hnedle hodinka uběhla, a tak jsme se šli jen tak toulat ulicema Havany.
Procházeli jsme mezi domečkama, panelákama, taky jednou velkou tržnicí, kde bylo ke koupi snad všechno, co běžný Kubánec potřebuje.
Kamil si tam koupil sváču – nějaký ultrasladký ochucený mlíko s ledem a stejně utramastnýho hamburgra, kterej se nedal dojíst. Mně od příletu nějak stávkuje žaludek a střeva, takže jsem to všechno jen zpovzdálí sledovala a čekala, co bude. Ustál to ☺ Pak už jsme se rozloučili s domácími v Yolanda’s House a vyrazili na stanici Viazulu, která je odsud asi 10 min pěšky. Čekalo nás pět hodin nudné cesty, jak jsem prohlásila před odchodem. Ó, jak jsem se mýlila!
Na autobusák jsme dorazili s doporučenou půlhodinou před odjezdem. Kamil se šel raději ještě informovat k okýnku, jestli je všechno OK. Tímpádem jsme zjistili, že to, co jsme si včera koupili u jinýho okýnka, byla jen rezervace. Bylo třeba ještě nechati vytisknouti jízdenky. S jízdenkama jsme se pak pohodlně uvelebili do sedaček v čekárně a čekali. A čekali a čekali. Odjely snad už všechny autobusy, co měli ten den odjet, jen ten náš nikde. Naháněč pak vykřikoval něco o dvaceti minutách, ale možná nám jen sděloval, že mu za ten čas končí pracovní doba, protože jsem ho pak už nezahlídla. A autobus taky nikde. Po dvou hodinách marného vyhlížení autobusu k nám přistoupila jakási uniformovaná žena a španělsky nám naznačovala, jestli nechceme jet taxi collectivo (když se naplní taxík, odjíždí). Kamil šel vyzjistit informace a vrátil se s tím, že nám vrátí jízdné ve Viazulu a s nějakýma Španělama, co tam stáli opodál a čekali taky, můžeme frčet hned a za stejnou cenu jako busem. Dlouho jsme se nerozmýšleli, bylo už hodně dlouho a nemáme domluvené ubytování v Cienfuegos. JEDEM! Přistavili nám parádního zelenýho taxíka z roku 1952 (né, nejsme znalci v oboru automobilové historie, říkal to řidič..) a o půl čtvrté jsme vyrazili.
Pán říkal, že za tři hoďky jsme tam jak na koni a taky jo, stihli jsme to eště za světla a navíc nám domluvil ubytování pár kroků od centra za standartní cenu 25CUC. Doteď nad tím kroutíme hlavou, proč ta paní z celé té haly oslovila zrovna nás – vždyť nás tam čekalo nejmíň 20…Fakt jsou asi věci v životě…
Večer jsme neodolali a vyrazili projít náměstí. Loudáme se náměstím, ale Kamil se najednou zarazil, udělal prudkou otočku doleva a neomylným krokem vešel do baru.
K večeři jsme dali každý jedno mojito a šli spát.
❤️❤️❤️