Taxikář nás vyzvedl ještě dřív, než bylo domluveno, ale protože jsme nastupovali první, dal s námi ještě okružní jízdu přes město, kde nabral paní do Matanzas a dva mladé Švédy do Havany.
Měli jsme dojem, že brzdu za celou cestu použil pouze dvakrát, a to když ho na dálnici dvakrát stavěla policie, jinak jsme se řítili tím starým pekáčem po dálnici šílenou rychlostí a předjížděli i nové peugeoty. Ale na druhou stranu – v půldvanácté jsme byli na místě. Vyklopil nás poblíž předem zarezervovaného ubytování, ale dostavil se klasický problém – jak v té změti ulic a uliček najít opět to naše? Adresy jsou tu dost nepřesné, navíc můžou mít i několik názvů (starý/nový), anebo taky jen čísla. Tudíž většinou je adresa název dvou souběžných ulic a další, která ji kříží. A tam někde si hledejte. Museli jsme na wifi. A to ještě navíc wifi Etecsa, která taky není všude, kde si člověk umane. Naštěstí ji Kamil objevuje v přilehlém parčíku, kde je klasicky hlava na hlavě a všichni telefonují a klikají jak o život. Hledáme pomocí návodu od majitelů tu správnou adresu. Ulici jsme našli ale číslo 145e teda hledáme marně. Naštěstí se od hloučku diskutujících odděluje pán a ujímá se nás. Ubytování je hned vedle a je to apartmánový dům. Stejně ale mezi těma ostatníma cedulkama s ubytováním naše prostě chybí. Nicméně pán zvoní na ten správný zvonek a můžeme si oddechnout. Jsme tu!
Apartmán ještě není uklizený, tak tu necháváme bágly a vyrážíme do města. Bydlíme kousíček od China Town (Barrio chino), které je zajímavé tím, že tu nejsou vůbec žádní Číňani :-)))) Byla to největší asijská čtvrť v Latinské Americe, ale po nástupu Fidela asi dali všichni Číňani přednost svému socialismu a odporoučeli se do Číny. Vlastně tu není ani nicmoc asijského, až na dvojjazyčné názvy ulic a restaurace s čínskými názvy, ve kterých se ale vaří kubánská kuchyně včetně všudypřítomné pizzy.
Do jedné jsme zalezli na pozdní oběd. Tvářili se strašně nóbl, ale měli ušmudlané ubrusy a byla tam zima z klimatizace. Na jídlo jsme čekali k uzívání dlouho, a tak nás docela překvapilo při odchodu, že je před restaurací dlouhá fronta čekajících na stůl. Chmmm, že by ten knižní průvodce měl takovou moc? Jídlo bylo fajn, ale že bych kvůli němu musela stát hodinu frontu na ulici, to asi ne.
Procházeli jsme se částí Habana Centro, poseděli na schodech u Capitolu, dali si kafe v kavárně a postupně těsně před západem slunce došli až k Malecónu.
Malecón je osmikilometrová havanská třída táhnoucí se po pobřeží floridského zálivu. Západ slunce byl opravdu nádherný a šumění divokého příboje taky. Občas některé vlny vystříkly a pokropily okolojedoucí auta, či zrovna procházející lidi.
Nezdálo se ale, že by to někomu vadilo, místní jsou už asi zvyklí. Už za tmy to otáčíme a procházkovým krokem míříme k ubytování.
Za tmy dostávají havanské ulice úplně jiný rozměr. Ne všude se svítí, a tak člověk musí vzít zavděk světly z otevřených domů. Když občas nahlédneme do průjezdů, jen zalapáme po dechu – tma, odpadky, nenatřená zábradlí, stěny na zdech černé, někdy tohle všechno ještě podepřené trámy. A neustále ti otravní nabízeči všeho možného – návštěvy restaurace, wifi kartu, nebo se jen tak přitočí a ptají odkud jsme.
Zítra jsme tu poslední den, chystáme se projít si Habana Vieja, neboli Starou Havanu.