Kamil jel ráno vrátit motorku do infocentra, ale nějak zatraceně dlouho se nevracel. Po třičtvrtěhodině, kdy jsem dumala, jestli mám panikařit nebo ještě ne, zvolila jsem variantu číslo A a běžela ho hledat. Zrovna vycházel z Infocentra. Včera nám při odjezdu říkali, že ji můžeme vrátit ráno v osm, zapomněli se ale zmínit, že tam nebudou, neb přicházejí vždy volným krokem až před půl devátou, a nejinak tomu bylo i dnes.
Naházeli jsme do sebe honem snídani a už na nás čekal maník s kolem. Hnal nás za sebou za město k farmářovi. Kamil vyfásl koníka Mojita a já nerudného Chupa-Chupa. Byl to pěknej protiva, musel jít vždycky první, a když jsme míjeli Mojita, vždycky ho buď kopnul, nebo kousnul. A tak jsem byla (aniž bych chtěla) neustále v čele naší výpravy.
Koně se povětšinou řídili sami (průvodce říkal, že jsou semi-automatic) a my se tak mohli věnovat plně zuby nehty držení se všeho možného, abychom nespadli. Krásnou přírodou jsme jeli postupně mezi tabákovými poli, kukuřicí, maniokem a borovicovým lesem až k tabákové biofarmě. Vzhledem k tomu, že tyto farmy se nacházejí v oblasti národního parku, nesmí se tu používat k práci žádné traktory ani nic podobného. Všechno ručně. Mladý muž nás provedl sušárnou. Po sklizni tabák nechají 3 měsíce sušit ve stodole a posléze 90% odkupuje vláda. Zbytek mají k dispozici pro vlastní potřebu. Cena se přirozeně odvíjí od kvality tabákového listu. Tabák typu Cohiba se fermentuje 3-5let a pak má trvanlivost 10-12 let. Cohiba je vyrobená z nejkvalitnějších listů vůbec. Při balení doutníku se z listu odstraňuje řapík, který obsahuje nejvíce nikotinu. Z něho se posléze vyrábí nálev, který je používán k postřiku coby bioinsekticid. Po ubalení se doutník znova suší v papíru další 3 dny, aby se zbavil vlhkosti.
Shlédli jsme balení takového biodoutníku a následně dostali zájemci ochutnat. Tak eště návod ke kouření: uřízněte si konec a špičku doutníku namočte do medu. Prý to zjemňuje chuť v ústech a dýchacím ústrojí. Med se používá i k lepení závěrečné vrstvy samotného doutníku. Tenhle doutník voněl a chutnal o moc víc, než ten, co jsme ho koupili ve městě, cena byla přibližně stejná, tak jsme 10 kousků vzali.
Nasedáme na koně jako zkušení gaučové a volným klusem míříme k rodinné farmě do Valle del Silencio (Údolí ticha). Rodinná farma těží z turistického ruchu a daří se jí to víc než dobře. Průvodce nás dva provedl vlastní zahradou, ukázal bylinky, pomerančovníky (ta úžasná vůně květů je nejpodobnější jasmínu), citrónovníky, mango, kávovník, kakaovník, guáve, na poli rostla kukuřice, tabák, běhaly tam slepice s kuřátkama, polehávali psi, nikde žádnej plot, ohrada, nic. Všechno si to tam tak poklidně fungovalo…V restauračce jsme si dali přeslazenou limču v plechovce, ale vařili tu i celkem lákavý dobrůtky typu fazole s pečeným masem a výborná byla i nabídka nápojů.
Nasedáme naposledy do sedel a mezi tabákovými poli po Ruta del tobacco se vydáváme zpátky do Viňales. Náš průvodce se s námi loučí na kraji města, a tak zbytek docházíme pěšky. Trošku nás bolejí nožičky, ale je to spíš tím, jak nás tlačily třmeny.
Na hostalu dáváme kafe a sprchu a vyrážíme zpátky do centra, jelikož se zítra přesouváme zpět do Havany. Je potřeba nasadit zoufalý výraz nešťastného turisty, což před Viazulem funguje téměř okamžitě. Mladík se blýskl zlatými zuby přes celé horní patro a vyřkl nabídku 15 CUC. Kamil chvilku dělá, že přemýšlí….nabídku přijímá…..a je domluveno. Nepojedeme mrazivým Viazulem ani tentokrát. Michal nám včera líčil, že v autobusu je tak kolem 10 st. a když požádáte řidiče, aby přidal teplotu, či klimatizaci úplně vypnul, jen zabručí, na deset minut je klid a pak to mrazí znovu. No pěkně děkuju, jet s tímhle třeba 9 hodin, vytáhli by z autobusu místo Jitušky rampouch.
Po cestě dáváme u stánku už vyzkoušený výborný hamburgr, zakupujeme ještě nějaké dárky na tržnici a jdem zpátky na casa particulare. Došel rum. Kamil vyráží zpět do centra. Na náměstí se dnes večer chystá jakási veselice, je uzavřená hlavní silnice, tož to asi bude stát za to, poveselíme se tam též.