Na Matanzas budeme určitě vzpomínat dlouho. Nejen na vlastní město skoro bez turistů, na milou slečnu v Le Fettucine, ale zejména na domácí. Byli to tak příjemní lidé, veselí, upřímní, srdeční. Pán vystudoval v Matanzas uměleckou školu a už tu zůstal. Umělecká komunita v Matanzas je asi dost početná – při našem toulání uličkama jsme narazili několikrát na art galerii nebo art bar, na nábřeží byly zajímavé skulptury v plechu, včetně ateliéru a na jakési ulici typu slum byla celá ulička s nástěnnýma malbama, kde se zřejmě jednou za čas konají nějaké oslavy či vystoupení.
Byl tam dokonce na plakátu vyfocený Fidel Castro. Matanzas je považováno za kolébku rumby a taky tu frčí různé spolky a náboženství afrického původu, které sem přivezli nigerijští otroci, jako je santería, nebo tajemný spolek abakuá, o kterém se toho dodnes moc neví. Santería vychází z katolické církve a členy na ulici jednoduše poznáte, neb mají na sobě bílé oblečení. Projevů uskupení abakuá je poskrovnu, veřejnost vídá jen tanečníky a bubeníky v rituálních maskách při různých karnevalech.
A teď už do Viňales. Něco jako Špindlerův Mlýn. Sice jsme schválně hledali ubytování trochu dál od centra, ale turistů je tu, no, škoda mluvit. Cesta sem byla docela neobvyklá. Taxikář nás vyzvedl včas, ale místo narvaného auta mladýma Francouzema nás tam čekala akorát jedna nerudná babka. Taxikář nás sice vyklopil v Havaně na nádraží, ale úplně jiným, než jsme chtěli. Takže nezbylo, než vzít taxi k Viazulu, kde jsme chtěli najít collectivo do Viňales. Taxikář si řekl nejdřív 10, pak 8 Kamil chtěl 6, nakonec se dohodli na 7. Byl dost drzej, před Viazulem zastavil mezi taxi Cubano a seštěkal se tam s uniformou, co tam asi bránil Cuba taxi vlastním tělem. Zatímco se hádali, my vzali bágly a šli se podívat, kolik stojí bus do Viňales, poňáč tenhle borec pravil, že by nás tam odvezl za 30 CUC. Muhehehe, ve Viazul to měli za 12CUC! Nakonec jsme kývli borcovi se zlatým řetězem, že berem za 17 a jedem hned a sami. Bylo asi půl jedenácté. Chvíli to teda vypadalo docela podezřele – vedl nás za roh, pak znova za roh, kde stály 3 auta, jinak všude prázdno, pusto, vylidníno…Ale všechno dopadlo ok. Frčeli jsme si to 70 km/hod po skoro prázdné dálnici do našeho dnešního cíle.
Ve 14 hod už jsme se rozhlíželi u kostela ve Viňales a hledali Viazul. Bohužel se nám zaměstnanci ale nemohli věnovat, protože byli zrovna zaneprázdnění pozorováním nastupování cestujících do autobusu přes ulici. Pravili, ať se vrátíme mezi půl čtvrtou a pátou. V půl páté nám sdělila jakási pracovnice zdejší místnosti, že z Viazulu už tu nikdo není… Neuvěřitelné….My se vážně snažíme se alespoň jednou svézt jako turisté, ale neustále narážíme na neochotu, lajdáctví, nespolehlivost a nezájem ze strany Viazulu. Tak dobře.
Zkusíme pokořit další metu, domluvíme si půjčení skútru v Restaurante la Casa de Don Tomás. Don Tomás přijel za pár chvilek a pravil, že skútry nerezervuje, ale že když dorazíme ráno včas, tak si můžeme nějakej půjčit. Ale taky připojil poznámku, že ve skútru je jen litr benzínu a neví, jestli zítra na Benzince nějakej bude, protože dnes nebo včera tam prostě neměli…Výborně. Jsme na Kubě, jsme na Kubě,…V sobotu skútry pronajímá taky. Ale jen dopoledne….Jsme na Kubě, jsme na Kubě, jsme na Kubě….Házíme do sebe na střídačku naši slivovici a Havanský rum, abychom nepoužili příliš sprostých slov. Ve voňavém obchodě na hlavní ulici kupujeme čerstvě ubalený doutník a čekáme, až nás skryje rouška tmy, abychom si ho zapálili a nedělali ostudu na veřejnosti, neb jsme ani jeden doutník v životě neměli v ruce, natož v ústech… :-))))
