Na doutník nedošlo, neb jsem úderem půl desáté večerní usnula jak špalek…
Dnes bylo nutné si přivstat, jelikož Don Tomás pravil, že je lépe přijít dříve, a pokud bude gasolina na Benzince, moto nám zapůjčí. Leč, gasolina nebyla a my odešli s nepořízenou. Půjčoval zřejmě jen čtyřkolky za více peněz. Na co jezdí čtyřkolky, netušíme, ale na těch my jezdit nechceme. Shodou okolností tam čekal s námi ještě jeden mladý muž, ze kterého se vyklubal Michal z České republiky, a tak jsme si pěkně popovídali. Poslední možnost, jak zapůjčiti skútřík bylo dojíti zpátky do infocentra na náměstí. A hle! Nebyl to problém! A dokonce s plnou nádrží, na rozdíl od lakotného Dona Tomáse…Sbalili jsme svačinku, plavky, teplé oblečení (nakonec se hodila akorát ta svačinka) a vyrazili na výlet.
U slavného nóbl hotelu Los Jasmines byly pěkné záběry celé krajiny a hotel je prý známý i českému divákovi, neb se tu prý natáčel jeden z dílů Majora Zemana. Další cíl – jezero El Salto. Jelo se k němu dost obtížně, párkrát jsme to museli otočit, protože tam chyběla asfaltka a projel by tudy leda guajiros na koni. Nakonec se zadařilo a my dojeli k jezeru.
Kolem nic, než jedna paní na zápraží jakéhosi stavení vedle, prasátka, kozy, vyhublej kůň a my. Čisťounká voda lehce šplouchala, kolem jen palmy a džungle. Pokračujem v jízdě k jeskyni Gran Caverna de Santo Tomás.
A dobře jsme udělali. U pokladny každý návštěvník vyfasuje apartní přilbičku s čelofkou. Celá trasa není ani trošku osvětlená, svítíte se jen těma na čele a průvodci jsou neuvěřitelní, moc jsme se nasmáli. Celkově prohlídka byla úžasná. Prý tu žili v dřívějších dobách lidé, našli se tu rituální kresby, krápníky se používaly místo bubnů při obřadech a kromě této trasy, která trvá cca hodinu a půl nabízejí ještě dvoudenní – jdete s průvodcem 4km kamsi do hlubin jeskyně, tam přespíte, a 2. den zase stejnou trasou zpátky. Teď v zimě je jeskyně suchá, v létě je tam velké vlhko a asi to tam bude pekelně klouzat, už jenom ta cesta ke vchodu je dost exponovaná…
Od jeskyně jsme chtěli pokračovat na sever do jakési vesničky a pak se pomalu kochací jízdou vracet do Viňales, protože už bylo pozdnější odpoledne. Jenže…
Jenže nám začala stávkovat motorka. Nejdřív nešla nastartovat, a pak přestala i táhnout, takže jsme uháněli na plný plyn tak 20km za hodinu. Předjížděli by nás i školáci na kole, kdyby tam nějací byli. Rozhodnutí bylo rychlé, otočíme to, dokud je čas a jedem zpátky. Ručička ukazující stav benzínu ukazovala hrozivě k nule a my se řítili po silnici v oblaku dýmu, v očích děs. Nabrat benzín po cestě jsme se báli, protože bychom už nemuseli nastartovat a zároveň do Viňales bylo ještě dost daleko, takže nemáme v nádrži dost na to, abychom bezpečně dojeli do města. Chcíplo to. Naštěstí to bylo až na první křižovatce už ve městě. Kamil odtáhl motorku na krajnici a kolemjdoucí nechápavě hleděli jak se šťastně plácáme dlaněma a radostně poskakujeme kolem toho nefunkčního vehiklu. Chvíli jsme čekali ve stínu, že to po chvilce zkusíme nastartovat a dojet, ale ani jeden si nemyslel, že by to mohlo ještě fungovat. Nevíme, jak je to možné, ale ten krám chytl napoprvé, nabral druhý dech, nebo co, a jel úplně normálně!
V hostalu jsme ze sebe smyli prach z cest, posilnili se kávou a piňacoladou a vyrazili na večeři do města. U silnice tady kluci dělají vynikající hamburgry, ale bylo na ně už asi dlouho, sice tam stáli, ale už asi jen počítali tržbu, jdeme dál. Nakonec jsme skončili v příjemné restauraci trošku stranou od hluku hlavní ulice a objednali si každý porci humra. Kamil grilovaného, já s omáčkou. Kde jinde si dát něco takového, když ne u móře, že… Moc nám to chutnalo, ale vůbec netušíme, jak má takový humr chutnat, páč jsme ho měli poprvé v životě… A teď sedíme s rumem na houpací židli na dvorečku hostalu a jdeme na ten doutník.
